! ! ! ! ! ! ! !

Činnost blogu pozastavena

! ! ! ! ! ! ! !

_______________________________________________________________________

Listopad 2012

Mozek Matky Země

11. listopadu 2012 v 16:57 | Dahriel |  Osobní gnóze

Každý, kdo viděl 3D snímek "Avatar" od Jamese Camerona, si může vybavit repliku Sigourney Weaver: "Z toho, co víme, mezi kořeny stromů probíhá nějaký druh elektrochemické komunikace. Jako synapse mezi neurony. Každý strom má deset na čtvrtou spojení se stromy okolo a na Pandoře je deset na dvanáctou stromů. To je víc spojení než v lidském mozku." Ač mi není známá žádná studie zabývající se možností či nemožností existence elektrických impulzů v zemských dřevinách a nežijeme na oběžné dráze Saturnu, dobře bych si tato slova zapamatovala…

Znám poměrně dost pohanů, mágů, ezoteriků, čarodějů, věštců, lidí, kteří věří, že jsme byli stvoření mimozemskou rasou i zcela nefalšovaných cvoků - zkrátka lidí, kteří tím či oním způsobem inklinují k názoru, že by se měli zajímat o věci, které běžně lidským okem nevidíme.
Velká část z nich - z nás - často mluví o respektu, který bychom měli věnovat naší planetě. A mnozí z těch, kteří o něm mluví, se jej snaží nějakým způsobem uvést do reality, například recyklací odpadů, šetřením zdroji, komunikací s duchy, snahou naladit se na přírodní cykly nebo rituály uspořádanými na Její počest.
U té poslední možnosti se trochu zdržím, protože mi přijde obzvlášť důležitá. Jak mnozí z vás ví, moderní duchovní směry často tíhnou k myšlence Země jako živoucí entity s plně rozvinutým vědomím, které se nejspíš nachází na jiné sférické úrovni než to lidské. Ať už se to děje skrze uctívání obsáhlé říše přírodních duchů, personifikací na některou (nebo vícerou) postavu bohyně-matky v ne-monoteistickém náboženství, nebo jakýmkoli jiným způsobem, uctívání Země jako bytosti je podle mého jedním z nejvýraznějších sjednocujících prvků, které můžeme napříč těmito směry najít, jak dnes, tak i v historii. Bohy a duchy, kteří představují jednotlivé části Země, se dnes opět snažíme zkontaktovat, pracovat s nimi, uctívat je.
Proč to všechno děláme?
Naši předci žili ve světě, kde příroda měla poslední slovo v otázce života a smrti. Náš svět, moderní svět, takový ale už většinou není. Samozřejmě, že v teorii to vše není jen o tom, zkrotit to okolo a zajistit si pohodlný život, i když každý, kdo zažil nepřízeň osudu, ví, jak klíčovou roli toto může hrát v duševním rozpoložení člověka. Zvláštní ale je, že lidé, co se většinou nazývají mágy a kteří nemají problémy otevřeně o sobě prohlásit, že používají svých schopností, aby se dělo po jejich, neřeší nijak zásadně globální otázky, a tak ani otázku entity Země. Nemají prostě potřebu s ní komunikovat. Na druhou stranu, kdybych chtěla říct některému pohanovi/čaroději/wiccanovi/druidovi (doplň dle svého), že uctívá to či ono zastoupení zemské bytosti ve svůj prospěch, mám pocit, že by mi většina z nich chtěla urvat hlavu. Pro mnohé z nich by to jistě byla urážka, protože zemská entita je prototyp bezpodmínečné lásky, rozdávání se a nesobeckosti - mateřství. Jenomže sáhněme si každý do svědomí: kolikrát jsme se účastnili obřadu, který měl za cíl žádat přírodu, aby utišila svoje živly? Kolikrát jsme si přáli změnit chod událostí tak, aby se stalo to, co vyhovovalo nám? Nejsme vlastně všichni stále dětmi Země?
Já teď nechci nabádat, abychom všichni odhodili svá já a šli se zcela rozdat světu. Chtěla bych ale, aby se každý zamyslel nad možností, že jsme se málo zamýšleli nad těmito otázkami: co to vlastně je ten duch a duše Země; kde se nachází? Jak mu můžeme skutečně pomoci?

Když se řekne duch nebo entita, většina si představí něco nehmotného, ale mluvíme-li o entitě Země, ta má velmi, velmi hmatatelnou materiální formu. Avšak když někdo vzletně mluví o ekosystému, přírodě, ve které žijeme, používá zpravidla slovní spojení "tělo Země". Důležité je slovo "tělo". Možná teď budu mluvit jen za sebe, ale mám pocit, že když si my lidé snažíme představit bytost tak rozdílnou člověku jako je planeta, snažíme se ji přirovnat k představám o našich vlastních tělech: tzn. povrch je kůže, která je podstatná, ale má ohromnou regenerační schopnost - nic moc se nestane, když se zraní, to životně důležité je totiž uvnitř.
Tohle je představa, která má samozřejmě oporu v realitě - příroda má ohromný regenerační systém, nepřestává dorůstat - ale co když, co když ten jediný a nejdůležitější orgán planety je právě ta "kůže"?
Věčná otázka je: kde sídlí vědomí? Nevíme to ani o našem vlastním, ale většinou tak nějak instinktivně předpokládáme, že je uvnitř. Uvnitř jakéhokoli těla, které si entita zvolí jako svou materiální schránku. Kámen, zvíře, člověk... jenomže kámen je jednoduchý, lidský mozek (kde předpokládáme, že sídlí vědomí) už méně, a podle hierarchie, na které se asi všichni shodneme, místo, ve kterém sídlí vědomí tak obsáhlé, jako musí být to zemské, bude nejkomplikovanější z toho, co známe na této planetě. To nejkomplikovanější, co tu známe, je ekosystém; nikoli jádro.

Takže zvažme na chvíli (připomínám metaforicky hlášku z Avatara), že povrch naší planety se skutečně dá přirovnat k obrovskému "mozku" jedné enormní bytosti, o které se běžně vyjadřujeme jako o "Zemi", matce, ze které jsme všichni vzešli. Co když sídlo jejího vědomí není někde schované uvnitř, ale je nám všem na očích? Co když se díváme na šedou kůru, když vyhlédneme z okna do krajiny? Co když kácíme a těžíme neurony, vysoušíme míchu a vypouštíme do ní chemikálie?
Pokud by to takto bylo, pokud by se něco takového dělo v lidském mozku, jaké důsledky by to asi mělo na ducha a mysl člověka? A jak to asi ovlivňuje ducha Země? Z tohoto úhlu pohledu by nebylo překvapivé, že lidé ztrácí schopnost nahlédnout do tajných zákoutí tohoto světa (už skoro žádná nejsou), že málokdo věří v existenci sféry duchů (protože je málokdo dokáže vycítit), dokonce i že přicházíme jako lidstvo o velkou část svých (kolektivních) instinktivních znalostí - šestý smysl totiž podle mě není nic jiného, než schopnost lovit informace z ohromné "zemské" knihovny, z jejího vědomí. Když proto odmítáme po vzoru patriarchálního systému svoje šance učit se od bytosti, která nás v tolika směrech převyšuje, neničíme jenom svět kolem sebe - ničíme své vlastní databanky.

Takže zbývá poslední otázka: jak můžeme posílit ducha naší planety? Příště, až budete dělat rituál, nežádejte zemi, aby udělala hezké počasí, utišila svoje sopky, protože to všechno je pro ni práce navíc; mnohem raději jí dejte něco ze svých vlastních sil, aby mohla obnovit kus sama sebe. Stačí málo. Děkuji.